Zápisky z TATRIPu

Padlo rozhodnutí podniknout výlet východním směrem, na Slovensko. Dalo to sice zabrat, ale povedlo se nám sladit směny a volno v práci tak, že máme k dispozici několik dní společného volna. Plán je jednoduchý, pojede se na východ, spát se bude v autě, jíst se bude co bude po ruce a hlavní cíl jsou Tatry!

Brno

DSC_0090-001 (1024x364)

První zastávkou na naší cestě se stalo Brno. Existuje jisté nepsané pravidlo, že „kdož při své cestě na východ, míjíce Brno, kamarádku svou zde studující nenavštíví, tomu do roka pyj upadne“.

DSC_0032-001 (614x1024)Viděli jsme ty tajemné hodiny co mají v Brně na náměstí, kouzelný mechanizmus, který se urputně brání veškerému snažení pochopit jeho princip. Utěšujícím faktem pro nás bylo, že ani sami Brňáci nevědí jak se na něm odečítá čas.

Cestou k další zastávce jsme také zahlédli jednu malbu, kterou jak se ukázalo ani jeden nechápeme, nicméně se její rozluštění zvrhlo do podivné debaty jejíž začátkem byl Ikarus a končilo to někde kolem Star Treku a Hvězdné Brány.

DSC_0064-001 (1024x916)

 Hodiny, kostel, hrad…

DSC_0107-001 (1024x328)

Viděli jsme se na Kostel Sv. Petra a Pavla, zevnitř je to moc pěkné místo, ale co jsme samozřejmě ocenili víc, to jsou jeho věže s parádním výhledem na Brno. Výbornou třešničkou byl zvon ve věži.

Věže výborně posloužili naší dlouhodobé terapii směrem k Mayovu vztahu k výškám 🙂

V Brně jsme si prošli několikero náměstí, byli jsme na České, viděli jsme divadlo Husa na provázku a zavítali jsme také na Špilberk.

Možná to zní paradoxně, když to řekne Pražák, ale nám přišlo Brno poněkud přeplácané. Přecpané kvantem budov a všeho možného na vcelku dosti malém prostoru.

A pokud to někoho právě teď napadá, tak NE, nehledali jsme tam metro a vcelku jsme se jim za to ani nesmáli. Ale nemůžu nezmínit, že jsme viděli redakci deníku Metro a pak tedy vyvstává otázka:

Kde ho rozdávají? 

A máme jedno velké plus. Co se Brnu musí nechat, je jeho čistota. Uklizené ulice, žádný nepořádek, odpadky apod.

SMS

Jsme v Brne, byli jsme navstivit Martinku. Ted vyrazime dale. Slovensko nas ocekava.

DSC_0169-001 (1024x567)

Slovensko

Z Brna nás vyprovázel déšť a to jsme ještě nevěděli co si s ním užijeme dál. Najeli jsme zpět na dálnici a rozjeli se směrem k Vyškovu. To co nás potkalo cestou bylo „peklo“. Kombinace kvality dálnice D1 s průtrží jež se odehrávala v danou chvíli byla vskutku kombinací jež naladí každého do pohodové dovolenkové nálady.

DSC_0172-001 (1024x683)

Cesta se nám protáhla a díky odpoledni strávenému v Brně, stavu dálnic a počasí jsme hranice přejížděli až v půl osmé večer.

SMS

Jsme na Slovensku. Do Popradu jeste sakra daleko, chcije jak svine, vsechno je slovensky a v eurech. Plan nejasny. Konec hlaseni.

To vše nám vůbec nehrálo do plánu, že bychom rádi večer usínali v Popradu.

Po přejetí hranic padla tma velice rychle, vše bylo zesíleno naprosto zastřeným nebem a slejvákem neuvěřitelných rozměrů. Těsně za nimi to ještě šlo, ač bylo na nebi ztělesněné peklo, nicméně silnice byli prázdné a situace přiměřená. Zajímavější to začalo být až ve chvíli kdy jsme se začali přibližovat první větší civilizaci – Žilině. Dopravy na silnicích přibývalo a stejně tak hustoty a razance deště. Poté jsme Žilinu minuli a zamířili dále a dále na východ.

Kdyby se nás někdo zeptal, jaká byla Žilina, tak nemáme tušení. Pamatujeme si jen to, že na jejím „okruhu“ se rozhodli ušetřit a ani v tom počasí jaké panovalo nezapnuli silniční osvětlení. Tzn.: zcela naslepo jsme „líznuli“ okraj města a radši se ani neotáčeli.

Hlavní věci kterých si cestou skrze tuto část země nelze nevšimnout:

Váh

Je všude, přejíždíte ho asi tak tisíckrát a pokaždé je trochu jiný. Jednou je to rozvodněná říčka vprostřed které rostou keře, podruhé je to jakýsi druh umělého kanálu a potřetí je to profesionálně vypadající kanál, jež převyšuje okolní krajinu o dobrá metr a půl. Udává tempo celému kraji, živí jej, jmenují se po něm města, nelze ho přehlédnout (ani v té tmě, které potkala nás).

Billboardy

Všimli jsme si jih jen co jsme minuli Žilinu. Jsou všude podél hlavního tahu. Na obou stranách, v odstupu pár metrů, jeden za druhým nasázené jak stromky. Velká část dokonce prázdných.

Průmyslové zóny/továrny

Něco jako Váh a billboardy. Jsou také všude. Jedna hala na druhé, staré, ještě starší, nové. Funkční, opuštěné. Hned za Žilinou například stojí továrna KIA a nedaleko také vaří Plzeň!


SMS

Jsme v Martinovi, dal uz nejedem. Je to uboha dira a nepodarilo se nam najit hospodu. Vecerime a pujdem vymyslet spani.

Hodně se připozdilo a tak jsme noc strávili v Martinovi a do Popradu dorazili až druhý den. Pršelo. Po krátkém průzkumu města, jsme zvolili ten správný podnik k otestování typické místní kuchyně – pizzerii.

SMS

Jsme v Popradu, Tatry jsou zahaleny v mracich, nahore prsi a tady dole ve vzdalenosti 9km je hezky a sviti slunicko. Obedvame pizzu, spagety. Vypada to na bazen.

V Popradu se sice počasí zklidnilo, bohužel při pohledu na sever nebylo TATRY přes všechny mraky skoro ani vidět, nahoře stále pršelo. Padlo tedy rozhodnutí zabít další zamračený den jinak a vyrazili jsme do Tatralandie. Další mrtvý den a další tuny vody co padá z nebe. Večer jsme již začínali být zoufalí. Vše se mělo zlepšit další den.

Tatry

Rozhodli jsme se již více neváhat a vyrazili opět nahoru na „cestu slobody“. Dorazili jsme na parkoviště kus od Tatranské Štrby a vyrazili se podívat k Popradskému Plesu. Cestou začalo sice párkrát mrholit, ale vše se udrželo v mezích a konečně jsme měli možnost vidět pořádně první kus Tater. První věc, která nás samozřejmě u Plesa zaujala, byla stezka vedoucí přímo do svahu, nahoru na Sedlo pod Ostrvou. Klikatící se had, táhnoucí se přez spadané kamení ve svahu přímo nahoru do sedla. Ač si sami vědomi svých nedostatků v kondici, rozhodování pro nás bylo velice krátké – „to prostě musíme!“ 🙂

SMS

Pocasi se zleehka umoudrilo. Je pod mrakem, ale zrovna neprsi. Vylezli jsme si k Popradskemu plesu. Je to absolutni nadhera.

Nahoře se čas od času i rozehnali mraky a my něco málo viděli. Samozřejmě směrem na kopce, do údolí ani ťuk, tím směrem byla hradba z mraků. Slezli jsme zpět dolů a v podniku co stojí při Plesu jsme si dali (tentokráte již skutečně něco místního) výborné Halušky s Brindzou.

Halušky s brindzou u Popradského plesa

Halušky s brindzou u Popradského plesa

Po návratu k autu jsme si ještě krátce sjeli o kus vedle prohlédnout si Pleso Štrbské, ale již značně zničeni těmi „pár metry“ převýšení jsme se vrátili do našeho základního tábora – do Popradu. Zaparkovali na noc a vydali se najít nějakou slušnou hospůdku. Fascinujícím faktem Slovenska, je fakt, že zde všude točí česká piva. Plzeň, Kozel, „Géčko“, Starobrno a nabídku poté doplňují Corgoňem a Šarišem. Najít hospodu ve které by měli Zlatého Bažanta byl zřejmě heroický úkol na který se nám nedostávalo sil. Našli jsme si tedy podnik a před Kozlem, Plzní a Géčkem jsme dali přednost Šariši. Taktéž jsme si pochutnali na pivním sýru s beraními rohy a poprvé jsme usínali spokojeni.

Vzpomínka na pivní sýr s beraními rohy v Popradu. Byl delikátní :)

Vzpomínka na pivní sýr s beraními rohy v Popradu. Byl delikátní 🙂

SMS

Pivooooooo!

Druhý den ráno vypadal svět hned o něco růžovější a my si chtěli dopřát nějakou pikantnost. Jako příhodnou se ihned jevil výlet na Lomnický štít.

Ovšem facku jsme dostali hned po zaparkování v Tatranské Lomnici, jen co jsme si prohlédli ceník. Lomnice na štít stojí zpáteční lístek 40 Euro na osobu! Jako sry bratia Čoboláci, ale tisícovku za lanovku? Čo som ty kokso, Rytmus?

U lanovky na Lomický štít. Mraky v pozadí (a cena lanovky) nám výlet rozmluvily.

U lanovky na Lomický štít. Mraky v pozadí (a cena lanovky) nám výlet rozmluvily.

Proto jsme se zase otočili a vyrazili zpátky k Štrbskému plesu. Počasí nám mezitím nabídlo to nejlepší co v sobě našlo, sluníčko začalo připékat a hladina plesa se třpytila. Obešli jsme si ho a zamířili k lanovce která se zakousává do úbočí Soliska. Rozumná cena lanovky – 10 EUR – nám zpravila náladu a tak jsme se nechali vyvézt k Chatě pod Soliskom. Výhled na údolí pod Vysokými Tatrami nám vrátil vše co nám déšť do té doby bral. Následně už jen zbývalo rozhodnutí zda si vylézt ještě oněch pár výškových metrů na Predné Solisko. Dalo by se argumentovat, že v porovnání s výhledem od Chaty pod Soliskom se již na vrcholu o mnoho velkolepějšího výhledu nedočkáme…

Jenže…

Jenže to je za A) to je špatně, za B) každopádně to za to stojí, za C) chtěli jsme se dostat alespoň nad hranici 2 000 metrů nad mořem a za D) ještě jednou opakuji, že TO ZA TO STOJÍ!

Poté co jsme se svezli dolů, plni skvělých vzpomínek jsme si na památku koupili medovinu a opustili Tatry. Představa další noci v autě nás nijak nelákala a tak přišel čas rozloučení se s majestátností pohoří a fofrem jsme vyrazili zpět do Čech.

Toť stručně o našem výletu a teď již to hlavní, nějaké ty fotky 😉

Bylo to úžasné, bylo to majestátní a magnifiko, bylo to přesně to za čem jsme tam jeli. 

Karel & May.

DSC_0094-002 (1024x692)

Read 1 comment

  1. Pingback: Napříč Balkánem! | The Journal

Napsat komentář