Napříč Balkánem! Proč ne? Myšlenka, se kterou jsem za svým kamarádem Mayem přišel někdy po začátku roku 2014. Myšlenka cesty napříč Balkánem směrem na turecký Istanbul. May nezklamal a téměř okamžitě souhlasil. Zbývalo už jen najít a sladit termín a připravit pár drobností.
Účastníci:
Karel (moje maličkost)
– náčelník expedice, dále také řidič, navigátor a chodící itinerář
– účastník TATRIPu a Nočního výšlapu na Sněžku
– fotograf, kameraman a režisér
May (jeho velikost)
– kuchař expedice, dále také řidič, mapový specialista a kritik
– účastník TATRIPu a Nočního výšlapu na Sněžku
– kameraman a mimo jiné také kontrolní mechanik vozu
Cyril (jeho ctěná motorizovanost)
– Škoda Fabia s benzínovým motorem o nejasném výkonu
– účastník TATRIPu a Nočního výšlapu na Sněžku
– kombi kufr, DC zástrčka 12V, bez klimatizace
Další účastníci nebyli. Těch pár, které jsme oslovili z různých důvodů odmítlo. Ti kteří nás například nenapadli a dozvěděli se to pár dní před odjezdem, nebyli schopni narychlo vyrazit.
Následovalo pobalení nezbytností, dokoupení zbytností a hrubé plánování.
Začátek je jasný: V pět hodin ráno vyrážíme.
Pátek 6.6.
První den je dlouhý tranzitní přejezd směrem na Chorvatsko do Makarské. Po únavné celodenní cestě konečně dorážíme na místo a míříme do kempu (Camping Jure Makarska), který se nakonec ukázal jako nejdražší přespání celého týdne. Po úspěšném prvotním postavení stanu se vrháme na vaření teplé večeře. Zde přichází první perlička, námi vypůjčený plynový vařič (děkujeme Martině) nesedí na námi zakoupenou butanovou bombu. Po pár nadávkách se uchylujeme k večeři na makarské promenádě v jedné z restaurací. Přemýšlíme, že by nás oba zajímalo kde budem v Chorvatsku shánět vařič nebo bombu. Večer uleháme na prvotní test stanu a odpadáme.
Sobota 7.6.
Krásné dobré ráno do slunného Chorvatska. Dlouhé spaní ve stanu nepřipadá v úvahu. Za prvé jsou tento týden na programu hodně chutné tropické teploty od 33°C výše, a za druhé máme nabitý program. Po studené snídani balíme stan a za Mayova remcání na tvrdou podestýlku vyrážíme prohnat Cyrila po chorvatských kopcích. Nad Makarskou se pne pohoří a národní park Biokovo. Nejvyšším bodem masivu je s výškou 1762 metrů nad mořem Sveti Jure, na který lze od hladiny moře vyjet autem. Jak často má člověk možnost vystoupat na horu veškeré její výškové metry najednou, navíc po majestátní asfaltce. Pro nás zážitek, pro Cyrila test vytrvalosti.
– dvě poznámky k fotografiím. 1) Fotky jsou neupravované, tak jak vylezly z foťáku. 2) Bohužel mám fotky jen do Černé Hory, od té doby bohužel fotoaparát stávkoval a odmítal zapisovat na kartu :o(
Za vjezd do národního parku se platí u brány vstupné dle počtu osob. Platíme 100 kuna a razíme Cyrila protáhnout do serpentýnek. Cesta začíná poklidně lesem a následně přechází v soustavu zatáček ostře zakousnutých do stěny pohoří. Jeden majestátní výhled střídá další a další. Po nějaké době se vyhrabeme přes první čtvrtinu cesty a zamíříme na horní plošinu pohoří. Po již tak dosti dlouhé cestě se dostáváme na mezizastávku (Ravna Vlaška – 1228 m.n.m.) kde se při rozhovoru s (do té doby za námi jedoucím) jihočechem dozvídám, že jsme teprve v půlce a že tohle byla zatím ta „nuda“. Zprávu o půlce cesty lehce diskutuji s Mayem, hlavně vzhledem ke stavu naší nádrže, která má v Cirilovi rozměry nevelké a již dole byla dosti nahnutá. Čecháčky v kabrioletu necháváme jet napřed a přesvědčujeme Cyrila k dalšímu stoupání. Cesta se klikatí po náhorní plošině Biokova a jakoby neměla konce. Po nějaké době už v dáli vidíme vrchol Jury s mohutným vysílačem. Před finálníma serpetýnkama míjíme nějakou hospůdku a taky několik pěších i cyklo turistů, kteří mají před sebou ještě pořádný kus. Dorážíme na vrchol, kde je parking tak pro 8 aut. Vzhledem k dopoledním hodinám to naštěstí není problém. Výhled je majestátní. Kolem dokola je pohoří Biokova, Jadranské moře, Chorvatsko se svou dálnicí, kopce Bosny a Hercegoviny a v dáli nejpíš i Černá Hora. Užíváme si boží atmosféru dobytého vrcholu, kterou kromě okřídlených brouků, kterým vrchol zcela očividně patří, nemůže nic pokazit. Jen od brány do NP je to sem dobře přes 30 kilometrů asfaltu plus další kus dolů do Makarské. S využitím gravitace plachtíme zpátky dolů na benzínku a trápíme Cyrilovy brzdy.
Po natankování míříme do místního marketu a nemůžeme věřit tomu, že nacházíme v nabídce i plynový vařič. Sice jen v setu s bombou, ale takto budeme mít bomby dvě, obě kompatibilní s novým vařičem. Lepší než nic. Loučíme se tedy s Makarskou, po chvíli i s Chorvatskem a míříme na první „pořádné“ pasové hranice s Bosnou.
Projíždíme bosenským venkovem a oproti Chorvatsku nepozorujeme žádnou větší změnu. Snad jen stav obydlí, kde se střídají vyšperkované vily stojící vedle naprostých ruin. Míříme na Mostar. Bosna je stejně jako Chorvatsko úžasná v turistickém pohodlí. Domluvíte se třeba i česky a zaplatit můžete mimo místní měny bez problému Eurem, Kunama a možná i gumovými medvídky. Parkujeme v Mostaru auto za 1€, dokonce pod střechu. V místních 35°C se vyrážíme podívat na Stary Most, který dal městu jméno a je velkým symbolem celé Bosny. Mladí Bosenští mužové skáčou z tohoto mostu do pod ním proudící řeky Neretvy jako takovou zkoušku dospělosti. Nad hladinou řeky se oblouk mostu pne v nemalých dvaceti metrech a i během naší návštěvy jsme jednoho skokana viděli. Město má mnoho krásných zákoutí a opravdu pěkné staré uličky, lehce evokující starou Prahu. Sice je tu dost turistů, ale i tak vše působí tak nějak mile a pohodově.
Opouštíme Mostar a míříme směrem k neméně známému bosenskému místu, k Blagaji. Zde v klidu v kempu stavíme stan a poprvé vaříme teplou večeři. Po celém dni vítáme také příjemnou sprchu a s přípitkem české hruškovice jdeme spát.
Neděle 8.6.
Po probuzení si dáme rychlou snídani, pobalíme stan a vyrážíme se podívat do Blagaje. Prastaré místo spojené se ze skály vytékající řekou má rozhodně svou atmosféru.
Z Blagaje projíždíme nekončícími cestami Bosny skrze obří pohoří a rozlehlé pánve. Sledujeme místní vesničky a rozlehlé vinice. Říkáme si kde jsou asi ta zaminovaná pásma, o kterých se tak mluvilo hlavně ve spojitosti s nedávnými květnovými povodněmi v těchto oblastech. Projíždíme městem Trebinje a po chvíli již překračujeme hranice do Černé Hory. Od vysoko položeného hraniční přechodu absolvujeme nekonečné klesání až dolů k moři do letoviska Herceg-Novi. Odsud se táhne zatraceně dlouhá cesta lemující záliv Boka Kotorska. Dojíždíme pouze do Kamenari, kde bereme za dvě minuty odjíždějící přívoz na druhou stranu do Lepetane. Za 4,5 € jsme si ušetřili hodně dlouhé objíždění této zátoky. Míříme na jih a po zběžném projetí Budvy nakonec bereme kemp ve vedlejším, méně přelidněném letovisku Bečići. Stavíme stan a vyrážíme se poprvé podívat k moři. Architektura, angličtina a platba Eurem ve mě budí dojem toho, že jsme již v Řecku. Lehce se osvěžíme v trochu studenějším moři a užíváme vyhřáté pláže, místní pivo a poctivý hamburger – paráda.
Večeři připravujeme v kempu na vařiči a zapíjíme naší hruškovicí. Škoda, to byl náš poslední panák. Poté se totiž rodinka vedle kempujících Srbů domnívala, že se jim ráno bude špatně vyjíždět a zda bychom jim tedy trochu necukli s autem. Dobrácky souhlasím a během couvání najedu na naši láhev spásné desinfekce. Vybíráme střepy z trávníku a za silného odéru hrušky uléháme na noc.
Pondělí 9.6.
Ráno po klasické rychlé snídani a sbalení stanu vyrážíme do kopců nad Budvou. V národním parku Lovcen se na vrcholu nachází mausoleum s kryptou Njegoše (1813-1851), velkého černohorského vůdce a budovatele. Do národního parku se pohodlně dostáváme asfaltkou z městečka Cetinje. Cesta se táhne téměř na samotný vrchol. Zde je stání max. pro 10 aut (či moto). Od parkingu se táhnou schody k samotnému mausoleu. Schody jsou ukryty v tunelu, který je ražený ve skále hory. Nikdo nás tu nijak nekasíroval. Buď jsme proklouzli nebo tu parking neřeší. U parkoviště je malý restaurant, který cílí hlavně na autobusové zájezdy, v našem případě např. slovinských seniorů. Nápad na brzkou návštěvu kolem deváté hodiny ranní jsme neměli sami, takže jsme zde krom Slovinců potkali také několik autobusů černohorských školáků na exkurzi. Celé místo je nádherně vystavěné a udržované. Nahoře je krásný chodníček a neuvěřitelný výhled na okolní zvrásněnou krajinu. Za vstup do mausolea si již naúčtují 3 € za osobu. K samotnému Petru Njegošovi jsem si nic bližšího před odjezdem zjistit nestihl a paradoxní je, že ani na místě se nic bližšího nedozvídáme. Za mauzoleem dorazíme na kruhovou vyhlídku zakončující chodníček a uděláme nějaké fotky té nádhery co nás obklopuje.
Sjíždíme dolů národním parkem nekonečnými zákrutami a koukáme na svítící hladové oko nádrže. Už zase jedeme nadoraz. Dole v Centinje tankujeme doplna a vyrážíme směr Albánské hranice.
Albánie – ta co všechny, kteří slyšeli kam jedeme, zajímala nejvíce.
Černohorsko-Albánská hranice byla bez problému. Na černohorské straně jsme pouze dostali vynadáno, že jsme oba přijeli bez trika. Albánie nás dovnitř pouští bez problému a po chvíli již projíždíme prvními albánskými vesničkami. Vedle nás se rozprostírá obří Skadarsko Jezero a my se blížíme do Skhodëru. V tomto nemalém městě poprvé poznáváme tu „Albánii“. Nejde o to, čeho se báli všichni kolem, že by nás měl někdo zakopat, znásilnit, okrást a zavraždit (nebo nedej bože v jiném pořadí). Jde o tu pravou naturálnost Albánie. Jde o přístup k pravidlům, o fungování systému, o tu divokost této země. Život ve Skhodëru je jeden z těch nefalšovaných divoce ne/organizovaných chaosů. Vzácné semafory občas i fungují. Oblíbené jsou kruháče kde „silnější pes mrdá“ – což ostatně platí po celé Albánii. Oblíbený je klakson, který vyjadřuje „neměň směr a nedělej kraviny, teď tě budu předjíždět“ – zrovna tohle funguje výborně a dokonce napříč balkánskými zeměmi (to jen u nás za trubku ten druhý vyleze z auta a jde vám zmalovat ciferník). Vyjímkou ze všech pravidel jsou cyklisti, chodci a motorkáři (rozuměj skůtři), ti jsou pánem situace a mohou do všech pruhů a za všech okolností. Chodci přecházející kruháč napříč jsou také pány situace. Co se všeobecně o Albánii říká je, že je plná starých Mercedesů z Evropy což je pravda do puntíku. Takovou přehlídku Mercedesů, tolik různých modelů a ročníků asi jen tak člověk neuvidí. Po prvním větším městě už zas plynule pokračujeme hlavní spojnicí Albánie směrem na jih. Cesta je to až neuvěřitelně stejnorodá. Téměř po celé její délce je obsypaná různými typy budov, postávajícími lidmi, kontrolujícími policisty a hlavně neuvěřitelným počtem benzínek. Každých zhruba 400 metrů je benzínka (na každé straně jedna) a takhle to je 100 kilometrů. Cestou potkáváme i něco, co se jevilo jako Albánská dálnice, která svou kvalitou sice byla na slušné úrovni, ale malý problém byl to, že po tak 15 kilometrech hned zase skončila. Zda byla placená nemám tušení, ale projeli jsme ji bez čehokoli.
Netrvá to ani tak dlouho a přijíždíme do Tirrany, hlavního města této složité země. Doprava je nejprve normální (na albánské poměry), po chvíli složitější a nakonec tak trochu peklo na zemi.
Mezi specifika dopravy Albánií patří:
- správně se rozhodnout, kdo má silnější auto
- porozumět systému klasonu
- ignorovat nefunkční semafor
- nedivit se policistům které nikdo nebere vážně
- mít rychlé ruce i nohy
Suprová situace nastává ve chvíli, kdy dojedeme (první v pruhu) na křižovatku, kde není funkční semafor. Před námi se napříč řítí nekončící had aut z pravé strany. Chvíli ten proud vozidel pozoruji, pak se podívám na vedle mě stojícího místňáka, kývneme na sebe a společně vjíždíme do křižovatky. Důležité je nenechat se zvyklat. S vidinou našich vozidel se provoz z prava neochotně zastavuje a my spouštíme proud vozidel z naší strany. Následuje ještě bezpočet křižovatek, kde semafory pro změnu fungují, což někteří místní vidí jako skvělou možnost přivýdělku na turistech. Na červené se v koloně vozidel ihned objeví výrostci, kteří se snaží udat autonabíječky či obaly na mobil, nebo třeba matka s ani ne ročním děckem na rameni, které podle gestikulace jí asi jenom eurové bankovky, jinak si naši komunikaci nevysvětluji.
Poté co úspěšně přežijeme Tirranu, se vydáváme jihovýchodním směrem na Makedonii. Cesta vede chvíli venkovem a pak dokonce najíždíme i na velice novou, ještě ani nedodělanou dálnici, včetně zcela nového tunelu. Před hranicemi s Makedonií se spouští vcelku vydatná bouřka.
Albánci nás ze své země pustili bez velkých okolků, zato Makedonská strana už bylo jiné kafe. Při příjezdu v mohutném děšti si celník prohlédl naše doklady a pak na nás už preventivně hodil zamračený výraz. Následoval trochu nejasný rozhovor zhruba v následujícím duchu:
Celník: Kam jedete?
My: Do Makedonie, k jezeru Ohrid.
Celník: Co tam?
My: Kempovat.
celník se podívá na nás, pak na ten déšť venku, pak znovu na nás s pohledem „děláte si prdel?“
Celník: Kempovat? V děšti?
(No jasný ty vole, cíleně jezdíme kempovat do deště.)
My: No jo no.
Celník: Co vezete v autě.
(Hádej…)
My: Hadry, stan, spacáky.
(Jen tu hruškovici už kurva nemáme…)
Celník: Odkud jedete?
My: Z Albánie. (Ne asi, po týhle silnici)
Celník: Kudy ste přijeli do Albánie.
My: Z Černý Hory.
(Kam tohle asi vede?)
Celník: Kde jste byli v Albánii? Co jste tam dělali?
My: Nic, nespali sme nikde, jen jsme ji za dnešek projeli.
Celník: Vy jste byli v Albánii a za dnešek jste ji celou projeli?
(Jasně, každej by se tam chtěl zdržet na léto…)
Celník si vyžádá otevření auta a nevěřícně hledí na plážový matračky v kufru.
Celník: A co budete dělat v Makedonii?
(mám pocit, že teď už asi nic…)
My: Přespíme, porozhlídneme se a zejtra jedeme do Řecka.
Celník: Ale je červen.
(neřikej!)
Celník: V červnu nemůžete kempovat!
(…)
Celník: Tady máte letáček s apartmánama u jezera.
Předá nám letáček s výběrem toho nejdražšího ubytování, vrací nám pasy a mávnutím nás posílá… někam.
Nečekáme a razíme pryč od moci úřední.
Déšť pomalu ustává a my dorážíme do Ohridu. Pomalu přemýšlíme co teď budem dělat a tak zastavuju u jezera na nějaké promenádě s tím že se musíme poradit. Sotva 10 sekund po zastavení nám někdo klepe na okénko u řidiče. Česko-makedonsko-rusky se nás ptá, co my tu a jestli sháníme ubytování. Říkám, že už to tak vypadá. Bleskurychle odvětí, že on tady pronajímá apartmány, a že je všechno super a krásně vybavený i s internetem a tak. Ptám se na cenu a na jeho 20€ mu říkám, že si plácnem. Odvětí ať jedeme za ním, že je tu na kole a že nás dovede 300 metrů. Apartmán se nachází přímo na hlavní třídě v Ohridu a ve výsledku je opravdu luxusní a není si vůbec na co stěžovat. Od kuchyňky přes ložnici, sprchu s horkou vodou, televizi, až k počítači s Wi-Fi. Krátce s ním hodíme řeč. Vypráví o tom, jak makal aby si pořídil tyhle apartmány, jak to pronajímá a že to v sezóně dává za 70 €. Potvrzuje nám, že červen není v Makedonii sezóna a kempy jsou pořád ještě zavřené. Na lehko se tedy ubytujeme a pořád tak trochu čekáme, kde je ten háček. Dáme si večeři z našich zásob a večer jdeme obhlédnout centrum Ohridu.
Úterý 10.6.
Probouzíme se v (až příliš) luxusních podmínkách a chystáme snídani. Poklidíme apartmán a na devátou hodinu čekáme na Borčeho (našeho pana domácího). Ve čtvrt na deset stále nedoráží, tak mu volám s tím, že odjíždíme a že klíč nacháváme na stole v obýváku. Opouštíme Ohrid a cílíme na Řecké hranice. S vidinou návratu na půdu Evropské Unie neočekáváme snad žádné obtíže. To by ale nebyla Makedonie, kdyby se s námi nerozloučila. Celník shlédne naše doklady a pak nás požádá ať auto hodíme bokem a vyndáme z něj.. no.. úplně všechno. Kolem auta se nám promenádují pávy a celá situace působí absurdně. Korunu tomu nasadí postarší dědula v celní uniformě a jeho laxní pes. Ať už měl hledat cokoli, nemá zájem se ani pohybovat natož dělat něco víc. Celé auto je venku, dědula nutí psa k akci, pávi znuděně odešli a my čekáme vyskládaní na celnici. V jednu chvíli to vypadá, že nám pes usne nasoukaný v kufru. Děda se na mě obrací a odhaduje „Felicia?“, odvětím že „Fabia“, on přikývne a zkušeně obejde pár přihrádek v autě. Nakonec kývne, že jako oukej a my můžem nastrkat vše do auta, takže už zaručeně nic nenajdem. Ukazujeme znovu pasy a pak konečně odjíždíme. Řecká strana hranice je bezproblémová a my se vracíme zpět do civilizovanější části Evropy.
Řecko je.. velice řecké. Nikdo tu nic nedělá, všichni se flákají a baví. Když to tak člověk má možnost vidět, chápe kde se vzala ta krize. Co se týká dopravy je zajímavé, že na cca 450km dálnice, které jsme v Řecku projeli, je asi 6 benzínek. Kam se hrabe ČR, o Albánii nemluvě. Jelikož nám byl turistický potenciál Řecka jasný od začátku, nakonec jsme vynechali i návštěvu Soluně. V daných vedrech a se všemi turisty nás nějak přešla chuť. Dojeli jsme až do Alexandroupole a stavíme tábor v kempu hned u pláže. Po těch vedrech se moře jeví jako jasná volba. Na pláži přiléhající ke kempu není ani noha a my skáčeme do vody. Toho osvěžení si užívám celé dvě minuty, pak mě žahá medůza a mě fofrem přechází chuť na koupání.
Večer se vydádáme do ulic města nasát atmosféru. Všude je neuvěřitelné množství lidí, naprostá většina je místních. Hlavní promenáda narvaná lidmi, všechny zahrádky před podniky plné, lidé na kolech, skůtrech, všude. Dole na náplavce u moře otevřený Luna Park. Neodoláváme a hrajeme Air Hockey. Pak zasedáme do jedné ze zahrádek a dvě řecká piva a kolu platíme desetieurovkou. Všichni vysedávají, pijí a baví se dlouho do noci. Je to vidět i na našem kempu a baru nedaleko našeho stanu, o jehož štamgastech víme ještě tak do tří do rána.
Středa 11.6.
Ještě více je řecká nátura vidět ráno, kdy po sedmé opouštíme kemp a projíždíme městem duchů (všední den). Pak už si říkáme, že tomu vážně rozumíme. Řekové fakt dělaj hovno. My vyrážíme směrem na Turecko.
Řecko nás pouští hned, poté následuje dosti zajímavá scenérie v „zemi nikoho“ mezi Řeckem (potažmo EU) a Tureckem. Projíždíme přes dlouhý, úzký betonový most, pod kterým se rozprostírají bažiny. Je obsypaný „ostrými hochy“ se samopaly – scéna jak z Jamese Bonda. Následuje ještě několik různých kontrol a pasovka. Pamatujíc si na rady z internetu ohledě dovozu aut do Turecka si plánuji ohlídat jeho zapsání do pasu. Jinak totiž hrozí, že s ním třeba vůbec neodjedeme. Po zjištění, že na celnici anglicky neumí asi nikdo to vzdávám a začínám si plánovat život v Turecku. Jediné co mě uklidňuje je jakýsi čárový kód nalepený na mém pasu, ale kdo ví.
Míříme po silnici první třídy směrem na Istanbul (Konstantinopol/Cařihrad). Silnice jsou dobré a dá se po nich uhánět vcelku slušně. Každých pár kilometrů narážíme na neuvěřitelně silný smrad připomínající žumpu vylitou doprostřed vesnice. Následujeme značky na Istanbul a vytrvale odmítáme dálnici. Po chvíli již cedule ustávají a my sledujeme, že to čím projíždíme je již asi předměstím našeho cíle. Doprava houstne a houstne až nakonec dojedeme do obří kolony na té největší silnici napříč tímto velkoměstem. Popojíždíme v tom obrovském hadovi aut, ale po chvíli sjíždíme a parkujem v boční uličce. Rozhodujeme se co dál dělat. Radíme se s mapou a navigací a zjišťujeme, že se nacházíme stále zatraceně daleko vnitřním částem města. Velikost Istanbulu jsme tak nějak tušili, ale stejně nás překvapila a ohromila. Náš střízlivý plán dojet do míst kde končí městské metro a za jeho pomoci se dopravit do centra, se rozpadá. Hromadné dopravě nejsme ani na dohled, o časové náročnosti ani nemluvě. Ubytovat se ve měste nechceme, ale podniknout cestu do centra s následným návratem do kempu za městem se nám nezdá reálné. Proplétáme se drobnými uličkami Istanbulu (spíše jeho předměstím) a fasinovaně sledujeme okolí. Vzduchem se nesou melodie pravidelných motliteb. Parkujeme a nakonec volíme možnost zalézt do nákupního centra a sehnat oběd. Kontrastem k atmosféře a vzhledu uliček, kterými jsme přijeli, jsou bezpečnostní rámy a ochranka po celém nákupním středisku. Jedná se pouze o nákupák na předměstí, takže má pouze nějakých 8 nazdemních pater. Zasedáme do jedné poměrně luxusnější restaurace a vybíráme pořádnou baštu. Probíhá porada a drobné zhodnocení možností. Shodujeme se, že Istanbul je velké lákadlo, ale zárověň se jedná o cíl na zcela samostatný výlet. Shodujeme se na dobití kóty města a rozhodujeme se pro cestu domů. Platíme nekřesťanské peníze za oběd, sedáme do auta a vyrážíme pryč z města směrem k hranicím. Projíždíme tureckou krajinou a zkrápí nás lehký déšť. Při průjezdu posledním větším tureckým městem Edirne, je již vidět, že Bulharsko je za humny. Místo tureckých klikiháků se objevuje bulahrská azbuka a oblékání lidí se pomalu mění.
Turecká hranice směrem ven ze země, jediná u které jsem si nebyl jist jak hladce ji přejedeme, nakonec hladce proběhne a my pokračujeme na Bulharskou stranu. Do Bulgaristánu (jak hlásily Turecké cedule) nás pouští bez problému. Pouze si naúčtují 3 € a není vůbec jasné za co. Bulharská dálnice zatím není dostavěná až k hranicím, takže se silnicemi různého stavu přesunujeme směrem na Plovdiv. Cestou nás čeká jedna velice záživná zajížďka dle rady naší drahé navigace. Absolutním milovníkům terénu a nevybouřeným majitelům vozidel 4×4 doporučuji silnici(!) mezi obcemi Varbitsa-Skobelevo-Zetoyovo. Poté co se silnicí ztrácíme trpělivost se vracíme zpět na hlavní a po chvíli u Plovdivu opravdu najíždíme na dálnici. Ta nás zpravu vyděsí tím, že již samotný nájezd na ni je jako tankodrom, ale jak kilometry ubíhají, tak se zlepšuje. Na půl cesty mezi Plovdivem a Sofií již padá tma. Stavíme na benzínce a rozhodujeme se přespat v autě.
Čtvrtek 12.6.
Vzhledem k podmínkám se probouzíme až podivuhodně dobře vyspaní a po rychlé přestavbě auta vyrážíme na cestu. Čeká nás na dnešek dlouhý transitní přejezd směrem k domovu. Míjíme Sofii, kde se vytrácí dálnice a blížíme se k srbským hranicím. Na druhé straně probíhá čilý ruch s dostavbou dálnice od Niše k hranicím. Stavaři dopravu pouštějí jednosměrně, ale naštěstí směrem na sever cesta jede dobře. V protisměru stojí mnohakilometrová kolona a lidé v úmorných vedrech vylézají z aut a schovávají se ve stínu kamionů. Jedeme pomalu a tak se bavíme tím, že sledujeme SPZ na autech v protisměru a máváme na české kamioňáky. U Niše najíždíme na dálnici a poté profrčíme celé Srbsko bez zádrhelu. Projedeme Bělehradem, jehož okružní a průjezdní silnice naštěstí nejsou zasekané a míříme na maďarský Segedín. Poslední pasové hranice souvisí s naším návratem do Schengenu. Platíme poslední dálnici a u Budapeště se stáčíme na západ a jedeme na Vídeň. Odmítáme možnost odbočit na Bratislavu abychom neplatili další známku a vjíždíme do Rakouska. U Vídně naposledy tankujeme, ani už nevím po kolikáté, a vyrážíme již s vidinou domoviny. Do Prahy dorážíme až v pátek v jednu hodinu ráno. Poslední den jsme si dali porci 1400 kilometrů.
Film z cesty:
Shrnutí:
Celkem najeto 4760 km. Na týden je to dozajisté pořádná porce a ačkoli jsme konec pojali jako rychlý přesun domů, vyšlo to plus minus podle plánu. Cesta mimo jiné dobře posloužila jako hrubší seznámení s Balkánskými zeměmi. Dobrý základ pro budoucí rozhodování do kterých z nich se chceme podívat jednotlivě znovu.
Osobně si z toho odnáším hlavně to, že mám alespoň rámcovou představu co si představit, pokud někdo řekne Černá Hora, Albánie, Turecko, apod.
Viděli jsme místa nádherná, svérazná i ta hodně specifická. Protáhli jsme auto místy, kde by mohlo klidně kleknout, ale ono nás v tom nenechalo. Ve své podstatě nám vyšlo nádherné počasí a nepotkala nás jediná vážnější překážka v cestě. Balkán se k nám zachoval hezky a rozhodně na nás nepůsobil nebezpečně, spíše složitě. Ty země jsou jiné, jsou specifické, ale nemyslím si, že nutně nebezpečné.
Následuje trocha nudných informací pro potenciální cestovatele:
Kempy: (ceny v našem složení za 2 osoby, 1 auto, 1 stan a vždy 1 noc)
Chorvatsko – Makarska – Camp Jure Makarska
Cena: 27 € (za další noc po 25 €) / ofocení a zápis z pasů.
Pro stany relativně jen pár travnatých míst, nijak extra měkkých, zbytek hlavně karavany. Bezproblémové toalety a sprchy. Trochu hlučnější, je to hned u hlavního pobřežního tahu a my měli štěstí na nějaké motorkáře, co v těch místech rádi trochu potahali.
Bosna a Hercegovina – Blagaj – Camp
Cena: 10 € / žádné pasy, pouze cash do kapsy pohodáře.
Domácký kemp pro pár stanů či karavanů. Po délce pozemku vyvedená elektrika a voda. Bezproblémové toalety a sprchy. U kempu je hned řeka s možností posezení. A taky jsme orvali celkem dost višní ze stromu, v jehož stínu jsme měli stan i Cyrila.
Černá Hora – Budva / Bečići – Camp
Cena: 12 € / žádné pasy, pouze cash do kapsy paní domácí.
Větší kemp zaměřený hlavně na caravaning, s travnatými plochami a mnoha erárními karavany k pronajmutí. Toalety pomalu do tureckého stylu a sprchy s problémovější teplou vodou. Se spaním vcelku žádný problém. K pláži je to vcelku kousek.
Makedonie – Ohrid – Borče Petreski Apartments
Cena: 20 € – cena dle toho, že v Makedonii není v červnu žádná sezóna, dle slova majitele dává v sezóně za 70 €.
Pronajímatelné byty v domě na hlavní třídě Ohridu. Luxusní postele, kuchyňka s vařičem a lednicí, záchod a sprcha s bojlerem, balkon s výhledem na hlavní, gauč, televize, počítač, Wi-Fi.
Řecko – Alexandroupolis – Dimotiko Camping
Cena: 17€ / pas jako záloha, platba ráno a detailní účet
Velký kemp s přehledně uspořádanými očíslovanými místy. Mnoho míst pro stany i karavany (se střechou), zázemí jednoduché, bar. Kemp je hned (doslova) u pláže. V červnu bylo v podstatě prázdno.
Dálnice Balkánu:
Rakousko – známka – 10 dní – cca 10 €
Slovinsko – jsme projeli mimo dálnici
Chorvatsko – mýtné brány dle odjetých kilometrů – ze severu k Makarské cca 250 kuna
Bosna, Černá Hora, Albánie, Makedonie – nic
Řecko – mýtné brány placené za průjezd – od Ptolemaidy po Alexandropoli asi 5x brána za cca 2,5 € každá
Turecko – jakýsi systém elektronických známek kontrolovaný při pomalém průjezdu kamerovým systémem v bránách, popravdě jsme na to nepřišli jak to funguje ani kde se to kupuje, takže jsme se na to vykašlali a jeli po silnicích první třídy, což je mimochodem úplně v pohodě a dá se tam frčet i kilo, kvalita silnic dobrá.
Bulharsko – 10 € za Vignette na dálnice
Srbsko – kombinace mýtného od kilometru a mýtných bran průjezdních. Celkem jsme platili možná nějakých 20 €
Maďarsko – hned za hranicemi prodávají „vignette“, 10ti denní mají formou pouhého papíru, který jim vyjede z terminálu (žádná samolepka) + si zapisují SPZ do systému.
Benzín/čerpací stanice:
(orientačně co jsem dal dohromady z účtenek)
Srbsko – Bělehrad, Novi Sad
154,9 RSD / liter – po přepočtu 36,88 Kč/liter
Černá Hora – Cetinje
1,37 € / liter – 37,5 Kč/liter
Chorvatsko – na dálnici na severu
10,90 kuna/ liter – 39,5 Kč/liter
Chorvatsko – Makarska
11,01 kuna/liter – 39,9 Kč/liter
Řecko – tady nevim jestli z toho čtu správně, páč je to posranou hatmatilkou, ale zřejmě:
1,75 €/liter – 48 Kč/liter
Rakousko
1,59 €/liter – 43 Kč/liter
Turecko – Lüleburgaz
5,04 TRL/liter – 47 Kč/liter
Náklady:
Jedna z nejčastějších otázek. Náklady na podobnou cestu mohou být asi velice variabilní. V našem případě obnášela příprava i koupi stanu, pro mě koupi nového spacáku a nakonec také kamery. Ale čistě daná cesta, se všemi náklady jako je benzín, jídlo, poplatky, spaní apod, vyšla circa na 12 000 Kč / osoba.
Pingback: Karel & May