Od Prahy směrem na Děčín, samozřejmě mimo placené komunikace, jinak by to byla nuda, a pak dále přes Ústí n. L. až do Hřenska. Po poradě s dobrým kamarádem výletníkem jsme Hřensko plynule projeli a vystoupali lesem až na Mezní Louku na příslušné parkoviště, kde jsme auto nechali. U chlapíka v budce si můžete dokonce zařídit i turistickou poradu před „akcí“ a seženete u něj i mapu.

Od parkoviště vyrážíme po červené, která se pouze chvilku motá lesem než dorazíte na vrstevnici a těch pár nádherných kilometrů si šlapete za doprovodu nádherných pískovcových útvarů na pravé straně a majestátních výhledů na tu „českou kotlinu“ na straně levé. Podzimní počasí je fotografický ráj 🙂 Všemožné barvy stromů a listí v kombinaci se skalními útvary formovaný přírodou mnoho a mnoho let. Tam si hezkou fotku udělá snad každý 🙂

Cestou jsme potkali turistů pouze pár, povětšinou německy hovořících. Na Pravčické bráně již potkáte lidí více. První co člověka opakovaně zaujme je restaurace postavená v těchto místech, podobně jako v mnoha ostatních těžko přístupných. Hned poté dojde na kasírování u vstupního turniketu – sedm pětek za osobu nesl kolega May velice težce. A není divu. S „kasírováním přírody“ jsme si notnou chvíli hlavu lámali. Za turniketem již není prostor nijak velkorysý a myslím, že jsme měli ještě relativně štěstí na končící sezónu, jinak je v těchto místech asi dosti narváno.

Po slezení většiny převýšení od Pravčické brány se dostanete na asfaltku, která se táhne od Hřenska na Mezní louku. Dále bohužel vede červená turistická po této silnici až do Hřenska, což je trochu škoda a nic pěkného na tom není, ale berme to jako ústupek vzhledem k technickým možnostem. Na okraji Hřenska jsme zasedli do hospůdky se zahrádkou a vychutnali si skvělý „gulášek se šesti“.

Na tomto okraji Hřenska se přímo nabízí zahnout do skalních soutěsek říčky Kamenice. Stezka se krásně klikatí podél říčky a i ona je v tomto podzimním období velice čarovná. Po chvíli dorazíte do Edmundovy soutěsky – což je první stanice převozních loděk. Již na začátku soutěsek naleznete tabuli s jednoduchým nákresem obou převozníků v soutěskách a také časy kdy během odpoledne odjíždí poslední. Dle toho se dá alespoň orientovat zda máte vzhledem k pozdní hodině – což byl náš případ – šanci stihnout přejet oběma převozy.

V plánu jsme měli projet oboje lodičky, po žluté projít zbytek soutěsek a následně se modré dostat zpět na Mezní louky k autu. První převozník byl fajn chlapík a předvedl i vysvětlil pár přichystaných perliček na cestě. Po opuštění loďky jsme se po svých vydali dále k druhým lodičkám, kde jsme ovšem dostali tak trochu studenou sprchu (a to za to ani nemohla ta „špagetová niagára“, kterou jsme viděli cestou).

Ač jsme se na začátku soutězek pečlivě dívali na odjezd poslední loďky a věděli jsme, že času máme dostatek, zde byl čas uvedený úplně jiný a dnes již tedy nic jet nemělo. Trochu konsternování, s myšlenkami na trestné potopení jedné ze zde ukotvených bárek, jsme se otočili a vydali se k rozcestníku, odkud jsme se po zelené vydrápali na Meznou.

Nahoře je poklidná restauračka se zahrádkou a nějaký ty dětské prolejzačky. U cesty stojí také ta samá tabule s mapkou soutězek a odjezdy posledních spojů, která nás logicky velice zajímala.

Chilku trvalo zmatení z toho, že jsme se opravdu v časech odjezdů nemýlili, dokud mi konečně nedošlo to, co mělo být zřejmě do očí bojící. Ačkoli celá tahle planeta používá mapový systém který má principiálně nahoře sever a dole jih (a tudíž vlevo západ a vpravo východ) ten expert který dělal danou mapu (viz obrázek) se prostě svévolně rozhodl, že nahoře bude jih a dole sever. Z toho vyplývá, že soutěsky procházíte zcela opačně než se z prvního pohledu zdá a taktéž časy posledních spojů lodiček jsou jiné. Nebudu tady reprodukovat co jsem si v tu chvíli o autorovi myslel, ale nic pěkného to nebylo.

Z Mezné jsme se pěknou afsaltkou s nastupujícím západem slunce v zádech vydali směrem na parkoviště a vyjeli zpět směr Praha. Podzim v těchto místech je opravdu kouzelný a mohu jen vřele doporučit.