Plán je jasný…

Už od chvíle co jsme s Mayem a Jackem podnikli společný výšlap na Sněžku jsme snili o výšlapu nočním. Čas od času jsem nad tím uvažoval, ale plány na realizaci začínali nabírat tvar až v červnu 2013. To jsme také podnikli náš první pokus. Píši první, protože nebyl úspěšný a tím pádem nebyl jediný.

…a pokud to nevyjde napoprvé…

Po vstřebání některých informací z internetu jsem rozhodl pro trasu z Horní Malé Úpy. Vzhledem k převýšení se jedná rozhodně o trasu lehčí a pravděpodobně, nebýt nočních hodin, i velice pěknou.

První pokus byl hořký. S předstihem oproti plánu jsme dorazili na parkoviště v Úpě, připravili bagáž a od rozcestníku jsme po turistické červené vyrazili. Po prvních 200 metrech začalo pršet a postupně se to čím dál tím víc zhoršovalo. V půlce trasy se začal přidávat i vítr. Právě ta půlka trasy je tak plus mínus Chata Jelenka u které jsme zastavili a schovali se na chvíli na zápraží pod stříškou. Byli jsme již značně zmoklí a vědomi si toho, že po dalších metrech bude les ustupovat a přijde otevřené prostranství. Dále by tedy déšť v kombinaci s větrem nebyl ten nejlepší společník pro výstup nahoru (o nulovém výhledu ze zamlženého vrcholu nemluvě) a tak jsme, ač zklamáni, náš pokus vzdali.

 …vytrváme a zkusíme to znovu!

Cesta tam…

Netrvalo dlouho a již v srpnu jsme sladili termín na další pokus. Znovu příjezd do Úpy, znovu příprava a v tom, někdy o půl jedné v noci, začalo opět pršet. Schovali jsme se do auta a čekali. Pravidelně jsme na mobilu kontrolovali radarová data, která neukazovala nic uspokojivého, vzhledem k oblasti mraků jež se přez nás hnala. Vydrželi jsme zhruba do druhé hodiny, během toho čekání se krátce prohnali dokonce i kroupy. Když se to trochu uklidnilo, vyrazili jsme vstříc osudu. Cesta byla příjemná a klidná, napravo od nás jsme viděli osvětlené části Polka. Před námi za vrcholem Sněžky jsme viděli po celou dobu našeho výšlapy spousty a spousty blesků. Signál mobilního internetu se vytratil, takže meteorologická data jsme neměli, ale nám bylo jasné, že se směrem k nám blíží další vlna bouřkových mraků.

Na vrchol jsme dorazili zhruba hodinu před východem slunce (který byl někdy na pátou hodinu ranní) a nutno říci, že prázdno tam rozhodně nebylo. Myslím, že takových 50 lidí bychom napočítali určitě. Na západní straně vrcholu byli seskupeni profesionální fotografové zaměřující se jak na mraky přelévající se přes hřebeny hor, tak hlavně na blesky, kterých na obzoru přibývalo a rychle se blížily. Mnoho lidí nocovalo pod kontrukcí restaurace ve spacácích či vyčkávalo při rozhovorech.

Připravil jsem kapesní kamerku na záznam východu slunce a zrcadlovku na nějaké ty fotky. Ač bylo všude kolem spousty mraků, ve chvíli kdy mělo dojít na východ slunce to vypadalo, že se to i umoudří. Na východě začala překrásná podívaná. Téměř jako kdyby se na nebi roztrhlo peklo. Slunce samotné vidět nebylo, ale díky mrakům to byla o to větší podívaná. Trvalo to bohužel pouze chvilku, než se přihnal mrak, který zahalil vrchol. Nějakých 15 minut jsme vyčkali a v tom mrak odplul z vrcholu pryč a my viděli pokračování té velkolepé show spolu mraky převalujícími se přes stezku po které jsme na vrchol došli. Celé to bylo opravdu působivé. Nakonec ovšem přišel další mrak a bylo jasné, že to je pro dnešek vše.

S mrakem kotvícím u vrcholu začínalo jemně mrholit a posléze krápat. Téměř všichni se stáhli zpět pod budovy a různé přístřešky s plánem vyčkat na lepší počasí. My jsme sbalili techniku a vydali se zpět s myšlenkou, že pokud pršet začne, tak stejně jen tak nepřestane a nemá smysl tu tvrdnout. Po prvních pár stovkách metrů již začínalo pršet. Pevně odhodláni dojít zpět jsme počasí neustoupili, což se později ukázalo jako velice zajímavá zkušenost do života.

…a zase zpátky!

Ve chvíli kdy jsme slezli prvních pár výškových metrů ze Sněžky a po drobné rovince jsme mířili k Svorové hoře spustila se na nebi bouřka epických rozměrů, díky které pršel déšť všemi směry, vítr nás nemilosrdně bičoval a blesky začali mlátit doslova pár stovek metrů od nás zrovna ve chvíli kdy jsme procházeli nízkou klečí a nejvyšší bod v radiusu jednoho kilometru byl May se svýma dvěma metry. Postupně mi promokla jak moje outdoorová nepromokavá bunda, tak nepromokavé kalhoty a nakonec i kožené pohory. Myslím, že na nás opravdu a zcela vážně „nezůstala nit suchá“. Něco takového jsem v životě nezažil a myslím, že hodně dlouho zase nezažiju. Ždímat jsme se mohli komplet, poté už začínalo být vše jedno. Na chvíli jsme se zastavili u našeho památečního přístřešku verandy Chaty Jelenka a od ní jsme pro zpáteční cestu zvolili raději žlutou po asfaltce až na parkoviště v Úpě.

Shrnutí?

Východ Slunce byl i přes přítomnost mraků krásnou podívanou. A konec konců takovouhle bouřku jsme na „vlastní kůži“ a takto důkladně taky ještě nezažili. Jak se říká:

Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní!

A je to tak. =)